Je dobré vědět něco o původu potravin, které máte rádi, i když to samozřejmě není bezpodmínečně nutné. Pokud vás historie chřestu zajímá, anebo se jen chcete blýsknout před přáteli na příští párty, pokračujte ve čtení.

Zelenina oblíbená již ve starověku

Odborníci se nemohou shodnout, kde přesně má chřest svou původní domovinu, někteří botanici ho řadí k rostlinám jižní Evropy, jiní zastávají názor, že pochází z Asie. První doklad o jeho pěstování pochází ze starověkého Egypta. Jedná se o nástěnnou malbu z pyramidy v Sakkaře, starou asi 4,5 tisíce let, která zobrazuje Egypťany obětující bohům různé plodiny včetně svazku chřestu. Pěstování chřestu bylo rozšířeno i v antickém Řecku a Římě, kde byl chřest považován nejen za lahůdku, ale také za lék (v tomto smyslu o něm hovoří Galén i Hippokrates) a účinné afrodiziakum. Římané si chřest dokonce sušili a také byl zahrnut do kuchařské knihy Apicius De re coquinaria. Tam se například dozvíme, že nejvhodnějším způsobem vaření chřestu je svázání omytých a osušených stonků chřestu a jejich ponoření do vroucí vody tak, že je svazek kolmo ke dnu hrnce a špičky nejsou ponořené – jsou křehčí a ke změknutí jim stačí unikající pára, při vaření ve vodě by se rozvařily.

Temný středověk a slavný novověk

Navzdory vysoké popularitě chřestu mezi Římany se na tuto zeleninu po rozpadu Západořímské říše zapomnělo. Ve středověku se ve střední a západní Evropě chřest vůbec nepěstoval, až téměř na jeho sklonku, v druhé polovině 15. stol., se chřest dostal z byzantské říše do Francie, kde byl pěstován v klášterech. O několik let později tuto výjimečnou plodinu objevil král Ludvík XIV., známý též jako Král Slunce, a velmi mu zachutnala. Nechal zřídit několik skleníků na chřest a ten se tak stal oblíbenou součástí dvorního jídelníčku. Ještě více chřest proslavila Madame de Pompadour, na jejíchž velkolepých hostinách byly tzv. špičky lásky (points d’amour) vždy přítomny. Do Anglie a Německa se chřest rozšířil zhruba v polovině 16. stol., v Německu se jeho pěstování značně rozšířilo a je populární dodnes. Pěstování chřestu se věnovali i Holanďané, kteří vynalezli nový způsob, jak chřest pěstovat – pod velkými hliněnými zvony. Tato technika se začala využívat i v rakouské monarchii, a sice v 18. stol. Dnes se u nás stále využívá, častěji se ale setkáte s německým způsobem pěstování, tzv. hrobkováním. Pokud vás zajímá, kdy mohli chřest poprvé ochutnat Američané, bylo to až kolem roku 1850.

Chřest v dobách nedostatku

Chřest býval výsadou bohatých obyvatel, v dobách, kdy zuřila válka, se ale využíval i jinak než jen jako pochoutka pro šlechtu. Během napoleonských válek, kdy byla vyhlášena kontinentální blokáda, tedy zákaz obchodování s Anglií a jejími koloniemi, byl v Evropě nedostatek dovozových potravin včetně kávy. Tu lidé nahradili praženými semeny chřestu. Podobně tomu bylo i za první světové války, tehdy se však kromě kávy pokoušeli němečtí obyvatelé vyrábět z chřestu i tkaniny, zjistilo se však, že jsou vlákna ze stonků chřestu příliš tvrdá, a k výrobě textilu tedy nevhodná.

Český chřest

Do Čech se chřest dostal v průběhu 18. stol. a pěstoval se především na Moravě, například v Moravském Krumlově. Nejvíce se jeho pěstování rozšířilo v Ivančicích, které zásobovaly kvalitním chřestem celou monarchii. Po válce vytlačily chřest jiné, výživnější plodiny, nyní se ale v Ivančicích chřest opět v malém množství pěstuje a také zde můžete navštívit slavnosti chřestu. Nejvíce českého chřestu se ale vypěstuje u Mělníka.

Lenka Ambrožová